Tak to je rána! Jste pozvaná/ý na divadelní představení amatérského spolku, ale na scéně se objeví profesionální herečka. Co herečka! Hvězda televizních debat, komických výstupů a také šansoniérka – Ester Kočičková. Hned vás napadá: Kde se tam vzala? Nespletla si scénu? Nebo naopak – nepomýlil jsem si divadlo? Ale pražská Malostranská beseda je přece jen jedna. A znám ji dobře, zejména z dob, kdy jsem tu byl na mnoha pořadech autorského čtení začínajících básníků a prozaiků s názvem Zelené peří, které uváděl Miroslav Kovářík se Zdenou Hadrbolcovou.
Chvíli lituji, že nesedím na levé straně sálu, abych mohl vzhlížet do tajemných očí zbožňované Ester, dále abych mohl vychutnávat její ironický smích… Budiž mi alespoň přáno, že sedím na straně pravé a hltám její slova i tak, třebaže se jedná jen o několik výstupů. No výstupů. Spíše výstupků, vezmeme-li v potaz malé role vypravěčky, rozverné servírky a hasičky, která jednomu z protagonistů vezme zapálenou cigaretu z úst s odůvodněním, že se již od 31. května nekouří v uzavřených prostorách…
Než však k jednomu z prvních výstupů dojde, představí se publiku principálka souboru Hana Malinová. Ta nejenže diváky pozdraví i anglicky, ale nastíní děj představení: „Je to takové veselé drama se zpěvy. Po řece Mississippi pluje loď, na níž se pro ukrácení dlouhé chvíle hrají divadelní představení. Ta je přepadena piráty a následně vyhozena do povětří. Zachráněna je pouze Czech girl Anycka. Ale ani radost pirátů z bohatého lupu nemá dlouhé trvání. Jsou pro změnu přepadení indiány. Kdo přežije? To je přece nade vší pochybnost: Czech girl Anycka.“ Na scénu se potom dostaví skupinka spoře oděných dam a partička chlápků rozehrávající poker…
Show, kterou principálka sama napsala, zrežírovala a dokonce si během ní zahraje na basu, trvá pětačtyřicet minut. Veselé zpěvy, vtipné dialogy a kruté souboje jsou následně zakončeny hromadným úprkem k baru, kde je možné oslovit i samotnou Ester Kočičkovou.
Jak došlo ke spolupráci s divadelním souborem Rozkoš?
V dubnu jsem uváděla slavnostní večer k pětadvacátému výročí založení organizace Rozkoš bez Rizika, kde se v rámci programu hrála i ukázka z Tragédie na Mississippi. Vypravěčka se nemohla zúčastnit, tak jsem těch pár vět vzala za ní. A pak jsme se s Hanou Malinovou domluvily, že to zkusím i v Malostranské besedě; vlastně jsem se jí trochu vnutila…
Údajně šlo o první hostování v představení Tragédie na Mississippi. Jak dlouho trvalo nacvičení role?
Myslím, že tři zkoušky. Ale ono ani nebylo skoro co nacvičovat, těch pár svých vět stejně čtu z desek, jen jsem chtěla vidět celý opus a vědět, kdy se mám zjevit na jevišti.
Jaký jste měla pocit z provedení celé inscenace?
Za sebe ne příliš dobrý, a na celkový dojem se musíte zeptat paní režisérky nebo diváků. Nakonec, byl jste jedním z nich, ne?
Hrála jste někdy v podobně orientované inscenaci, na erotické téma?
Kdysi jsme s Lubošem Nohavicou napsali a ještě se Stanislavem Helenou dlouho uváděli barovou au-pair Rumunským psům, kde se to erotikou jen hemžilo. Nebo mé totální improvizace se Simonou Babčákovou? To často není nic jiného, než erotika, ba přímo orgie.
V sále Malostranské besedy byli vidět zajímavé osobnosti, manželka již zemřelého umělce Jaroslava Kohouta, který se podílel na tvorbě písniček v představení, dále socioložka Šiklová… Neměla jste před takovými lidmi ostych?
Hochu zlatý, kdybyste věděl, před kým vším já už za těch třicet let hrála…(smích) Každopádně – moudře přísný pohled Jiřiny Šiklové mé kiksy určitě nezavinil.
Znala jste se již dříve s Hankou Malinovou?
Někdy před deseti, možná více lety jsme se s ní a s „jejími“ děvčaty, s režisérkou Alicí Nellis a s mnoha dalšími významnými ženami potkaly v Rudolfinu, abychom užaslému publiku společně četly z knihy Eve Ensler Monology vagíny… Nezapomenutelný zážitek!
Víte, že má za sebou už dvanáct realizací vlastních her na sociální téma?
Nevím, ale vzhledem k jejímu entusiasmu mě to nijak nepřekvapuje.
Co říkáte na její činnost v rámci organizace Rozkoš bez Rizika?
Že asi ví, co dělá a že to dělá dobře, vzhledem k těm pětadvaceti letům i vzhledem ke konkrétním osudům konkrétních žen, dívek ale i mužů, kterým pomohla a pomáhá. Ona je paní Hana někdy jako neúnavný buvol, někdy lvice, někdy spravedlivá maminka, a když k tomu přidáte její jiskru a smysl pro humor… Mně připadá jako ideální žena na svém místě, která by vedení dobročinné organizace měla vyučovat.
Divadelní společnost Rozkoš vystupuje po republice a členky R-R současně nabízejí lidem testování HIV po představení. Co říkáte tomuto záměru?
Že je to ideální a bohulibá kombinace.
Vy sama jste byla již někdy testována na HIV?
No, byla testována – spíš jsem se dobrovolně nechala otestovat v rámci jedné kampaně, která se pro změnu týkala mých kamarádů gayů.
Nyní z jiného soudku. Kde jste brala vědomosti k televizním pořadům Ženský hlas (2002), Dvojhlas (2003), Nejhorší vyhrává a Pavlač Ester Kočičkové (2008)?
V těch pořadech jsme kvůli vědomostem měli především hosty, zpravidla hodně fundované. Já byla spíš něco jako smírčí soudce, tedy, snažila jsem se. A okruhy otázek jsme s režisérkou a dramaturgyní volily vždy podle svého nejlepšího laického vědomí i svědomí. Pravda, dnes už bych asi na jednotlivá témata reagovala jinak, naštěstí to ale nevypadá, že by naše relace chtěli reprízovat, a tak se se svým nezralým rozoumkem nebudu muset konfrontovat.
Náš magazín se věnuje rovněž testování erotických pomůcek proto, aby sexuální život spolu dlouhožijících dvojic byl obohacen a prodloužen. V představeních Na stojáka hovoříte otevřeně o orgasmu, můžete čtenářům otevřeně prozradit něco na téma využívání erotických pomůcek?
Otevřeně…? Snad, že každá pomůcka je dobrá, pokud je hygienicky nezávadná a pokud uživatelům dopomůže k uspokojení…
Co říkáte na expanzi BDSM salónů, které vyhledávají jak páni i dámy, případně páry společně.
Jen houšť! Kde roste poptávka, roste i nabídka, to je přece v pořádku. Akorát s osobní zkušeností posloužit nemůžu.
V případě velmi populární dominy, psycholožky Lenky Blažejové (Madam Aradia), je činnost takového projektu povýšena na konzultace, jak mají mezi sebou partneři vycházet, aby se neomrzeli po sexuální stránce. Dokonce se tu řeší i předstíraný orgasmus ženy…
No, pokud se při seancích s paní doktorkou partneři nechechtají jako při tom mém stand-upu, kde vyučuju totéž, pak jí patří poklona a jim přání, aby to zabralo…
Řadu let se velkému zájmu těšily šansony Hany Hegerové u gay minority, nyní se přeorientovávají na vaši tvorbu. Víte o tom? Víte i o tom, že na šansonových večerech je mezi publikem hodně gay posluchačů?
Jasně, že vím. A velmi si toho vážím. Ale že by se hoši přeorientovávali z písní Hany Hegerové na ty moje!? Tedy, ne, že byste mi tím nezpůsobil ruměnec na tváři, taková pocta…! Ale nechte toho; to spíš uvěřím, že se všichni ti chlapci přeorientovali na ženy!
Erotika se promítá i do vašich písní, například v té pod titulem Nevymazlená zpíváte: „Provždy se ptám, máš-li dost té něhy, víš-li, že jsem věčná propast, jestli víš, zdali mě někdy vyplníš?“ Kde berete ty metafory?
V bezbřehé prázdnotě bezesných nocí… Třeba tak?
Za jednu z nejlepších pokládám skladbu o barové holce Verunčina barová, zejména verše „Jak třtina větrem zmítaná, všude a nikým vítaná… Ta věc je předem prohraná, příměří trvá do rána…“
Vždyť říkám, stačí pár nocí nespat a začnete psát taky! A musím vás poopravit; tahle píseň není o barové holce, ale o barové zpěvačce. A pár skladeb s denní tématikou už taky máme…
Překvapením jsou i vaše moudra v televizním pořadu Queer, kde v rubrice Oqénko přibližujete sexuální odlišnosti. Nejlepší je však teorie o bisexualitě, kde se divák prohýbá smíchy. To je vámi napsaný scénář? Nebo jde snad o zadání tématu a vy ho jen improvizační schopností rozvedete?
O „Oqénka Ester Qočičkové“ mě poprosil Peter Butko, když blahé paměti řádil v Queeru coby režisér. Zadal mi vždycky dvě-tři témata jednotlivých dílů, já si to promyslela, vymyslela, a pak se to jedno odpoledne všechno natočilo… Krásné časy, krásná atmosféra, krásní chlapci…ach!
Co připravujete do budoucna za aktivity?
S Lubošem Nohavicou snad co nejdřív začneme pracovat na šestém albu, třebaže už písní máme připraveno na další tři a jistě o ně bude zájem, jak jste naznačil…(smích)… A dál budu chtít zpívat jazzové standardy s vlastními texty a s takřka fungl novou skupinou MOODY CAT BAND, možná už taky konečně rozjedu tu svou slavnou stand-upovou one woman show a jistě taky asi nepřestanu jezdit po republice s pořadem Na stojáka. Ovšem – to všechno jenom tehdy, když se mi vrátí hlas, který už mi drahně dlouho vypovídá službu. Podle doktorů jsem v pořádku, ale přitom skoro nemluvím. A je-li to znamení, že bych měla mlčet, pak opravdu nevím, co si počnu…
Ochotnický divadelní soubor Rozkoš funguje v rámci sdružení ROZKOŠ bez RIZIKA jako součást terapie jeho klientek. „Cílem divadelních aktivit R-R (zkráceně) je dostat nahoru – na pódium – ty, co se cítí být dole, na dně, nebo skoro na dně,“ říká Hana Malinová, principálka.
Spolek uvedl mnoho autorských divadelních her a například ta poslední Tragédie na Mississippi získala na divadelním festivalu Hobblík v Hodoníně ocenění za hudební složku inscenace a představitelka role Belle Star obdržela cenu uznání. Nyní soubor nastudovává novou hru Sněhurák.
Jak jsme již uvedli v jednom z dřívějších rozhovorů, posláním organizace R-R je především zmenšit sociální a zdravotní rizika nejen u žen pracujících v sexbyznysu, ale následně i u širší populace. Nabízí registrované odborné sociální poradenství, včetně terapeutických služeb a terénních programů. Svou roli hrají i zdravotní služby, zejména vyšetření na pohlavně přenosné infekce. Dále je možnost požádat o právní informace (pomoc obětem trestných činů) a nechybí informovanost v souvislosti s tématy vztahujícími se k sexbyznysu/prostituci.
Zbývá dodat, že organizace Rozkoš bez Rizika podporuje i Mezinárodní den prostituce, který připadá na 2. červen. Tento den je znám jako „International Sex Workers Day“. A proč připadá zrovna na tento den? To vysvětlují zmíněné stránky: „Dne 2. června roku 1975 obsadilo přes 100 prostitutek kostel Saint-Nizier v Lyonu ve Francii, aby upozornilo na katastrofální situaci v prostituci. Obyvatelstvo a také vedení církve se vyjádřilo k této akci pozitivně a ženy podpořilo. Stávka prostitutek se rozšířila i do dalších měst jako Marseille, Grenoble a nebo Paříž. Požadavky byly předneseny až na nejvyšších státních pozicích, které nebyly připraveny se starat o důstojné životní a pracovní podmínky. O stávce také informoval mezinárodní tisk. Tehdy bylo na prostitutky poprvé nahlíženo bez obvyklých klišé – jako na lidi. Jsou to zaměstnané ženy, které bojují za svoji důstojnost dle motta: -Vyděláváme si na svůj denní chléb a pro váš respekt!- Bohužel, 10. června 1975 byl kostel v 5 hodin ráno policií brutálně vyklizen. Na vzpomínku této události ustanovily prostitutky a jejich organizace 2. červen jako Mezinárodní den prostituce.“
O vystoupeních velmi svérázné umělkyně Ester Kočičkové se dozvíte na stránkách produkce.
Fotografie laskavě zapůjčili: Jakub Ludvík, Markéta Mathauser Malinová a Jiří Kofroň
[no_toc]
Vaše názory 1 názor
Byla jsem na jejim predstaveni Monology vaginy a byla jsem nadsena vykonem. Jsem rada, ze se herci neboji hrat takova temata. Skoda, ze se o jejich projektech moc nemluvi.
Hezký den,
podobná témata jsou bohužel u nás stále ještě tabu a dost lidí to pohoršuje. Doufám, že se to brzo změní 🙂